Kostel Nep. Početí Panny Marie

Kostel s klášterem byl postaven na Na Bělidlech před hradbami Olomouce na památku františkána sv. Jana Kapistránského. To byl charismatický kazatel, který roku 1451 dostal od papeže Mikuláše V. pověření k misii v českých zemích a v srpnu téhož roku na tomto místě úspěšně kázal.

Základní kámen kostela byl položen roku 1453. Slavnostní vysvěcení kostela Neposkvrněného Početí Panny Marie a sv. Bernardina se konalo až o 15 let později 28. 8. 1468 za přítomnosti uherského krále Matyáše Korvína. Světiteli kostela byli papežský legát Vavřinec Rovarella – vysvětil tři oltáře v presbytáři, a vratislavský biskup Rudolf, který vysvětil osm oltářů v kostelní lodi.

Po tři staletí patřil kostel řádu františkánů (observantní větve). V 17. a 18. století proběhly v kostele četné barokní úpravy. Gotické oltáře byly nahrazeny barokními, z nichž se dodnes zachoval jen jediný a to oltář Sv. Dominika (dříve svaté Anny).

K jižní straně kostela byly zvenku přistaveny dvě kaple. První, rovnoběžně s presbytářem, je kaple Božího hrobu. Byla posvěcena roku 1653. Nachází se v ní kopie vzácné ikony ze 13. století: Panna Maria - Matka ustavičné pomoci. Druhá kaple z roku 1675 původně zasvěcena sv. Antonínovi Paduánskému byla roku 1709 přebudována. Dnes je to kaple Panny Marie Růžencové. Na čelním oltáři kaple je umístěn deskový obraz Madony s dítětem. Na bočních oltářích jsou dominikánští světci: sv. Kateřina z Ricci a sv. Hyacint.

Klášter františkánů byl v roce 1784 v rámci reforem Josefa II. zrušen. Objekty kláštera a kostela převzali olomoučtí dominikáni, kteří zas museli opustit svůj původní klášter u sv. Michala na Žerotínově náměstí. Ti v průběhu 19. století provedli regotizaci interiéru kostela.

V dubnu 1950 byli dominikáni komunistickou mocí vyvezeni z kláštera do internačních táborů. Starost o klášterní kostel převzala farnost sv. Mořice. V polovině osmdesátých let 20. století došlo k rekonstrukci interiéru. Byly odstraněny novogotické prvky a přitom se na stěnách presbytáře i lodi kostela nalezly pozoruhodné pozdně gotické fresky.

Dominikáni se mohli vrátit do svého kláštera až roku 1993. Organizovali generální opravu kostela po povodni roku 1997. Byl vybudován nový oltář uprostřed presbytáře. Z původního oltáře se zachoval svatostánek. Byla položena nová dlažba, pod kruchtou vznikly zpovědní místnosti, pořídily se nové chórové lavice a osvětlení kostela. Kostel byl slavnostně otevřen 4. října 1998, kdy otec arcibiskup Karel Otčenášek posvětil centrální oltář.

Ke kostelní lodi čtvercového půdorysu přiléhá dlouhý chórový presbytář mírně vychýlený od osy lodi (to znázorňuje naklonění hlavy Spasitele na kříži). Klenba lodi spočívá na čtyřech osmibokých pilířích. Nad ní je neobvyklá osmiboká jehlancovitá (stanová) střecha. Ze severní strany přiléhá ke kostelu zbytek gotického ambitu s kamenným okénkem, které bývalo užíváno ke zpovídání. Do stěny jsou vetknuty nalezené náhrobní kameny. Na barokním oltáři sv. Dominika jsou uloženy ostatky sv. Zdislavy, patronky rodin, kterou svatořečil papež sv. Jan Pavel II. 21.5.1995 v Olomouci. Nad nimi je umístěn Zdislavin portrét od malířky Andrey Popprové.

V presbytáři se nachází rozsáhlá kresba štětcem znázorňující slavnou bitvu u Bělehradu (22.7.1456). Na fresce (z roku 1468) jsou zvýrazněné podoby sv. Jana Kapistránského a vojevůdce Jana Hunyádiho, otce budoucího krále Matyáše Korvína, kteří měli největší podíl na vítězství nad Turky. Na poděkování za toto vítězství ustanovil papež Kalixt III. svátek Proměnění Páně (na 22.7.) a zavedl v Církvi polední vyzvánění zvonů. Dále je zde freska sv. Františka z Assisi a freska Krista nesoucího kříž.

Po obou stranách vítězného oblouku jsou dochovány obrazy původního pašijového cyklu: Nesení kříže a Snímání s kříže. Další freska nesoucí letopočet 1500 je nad vchodem do kaple Božího hrobu. Je na ní zobrazena Panna Maria s adorujícími donátory a nad ní ve dvou řadách sedm bolestí a sedm radostí Panny Marie.

Kříž ve tvaru T nad svatostánkem a vitraje v oknech presbytáře a lodi jsou s dílny brněnského architekta Karla Rechlíka. Najdeme na nich postavy Krista, Panny Marie, andělů a rozjímajícího člověka.

• Stavba kostela a kláštera s původní křížovou chodbou roku 1453-1468
• Stavba kaple Božího hrobu roku 1653
• Stavba Svatých schodů roku 1702
• Stavba kaple sv. Antonína (růžencová kaple) roku 1707 - 1708
• Postavení kamenného zábradlí (bariery) roku 1727
• Stavba nové budovy kláštera roku 1743 - 1751
• Zbourání průčelí Svatých schodů a úprava kaple roku 1799 - 1802
• Zbourání části klášterní budovy roku 1840 - 1842 a postavení portálu roku 1845
• Otevření podélné uličky
• Úprava staré budovy roku 1874
• Regotizace kostela v 80. letech 19. století
• Přístavba z roku 1930 a nadstavba podstřeší
• Zbourání další části městských hradeb z roku 1526 a postavení nové ohradní zdi kolem kláštera a zahrady roku 1942
• Rekonstrukce interéru kostela v polovině 80. let 20. stol., odkrytí a restaurování fresek
• Generální oprava kostela po povodni v červenci 1997, znovuotevření kostela v říjnu 1998

Myšlenková a výtvarná koncepce vitrají pro dominikánský kostel Neposkvněného početí Panny Marie v Olomouci vznikala od 90. let 20. století. Iniciátorem a ideovým koordinátorem celého díla byl od počátku tehdejší převor kláštera dominikánů P. Benedikt Mohelník OP. Výsledkem řady konzultací a prvním krokem v realizaci byly vitraje v presbytáři a závěsný skleněný kříž.

Gotická okna presbytáře spojuje jeden základní motiv – motiv svatodušní. Slétající okřídlené postavy, jejichž křídla působí téměř jako „plameny“, obecně symbolizují působení Ducha svatého. Jeho dynamiku charakterizuje jak pohyb, tak i barevnost celé kompozice. Vitraje v oknech presbytáře tvoří jeden konmpoziční celek, jejich linie přecházejí z jednotlivých okenních ploch do sousedních a koncentrují se na střední prostorové ose. V pohledovém těžišti presbytáře, opticky nad novým oltářem, je zavěšen vitrajový kříž s postavou ukřižovaného Krista. Nosný rám vitraje – kříž ve tvaru „T“ – je připomínkou původních středověkých stavebníků a uživatelů kostela – řádu františkánů. Vitrajový krucifix je tvořen strukturními a opaktními materiály, ale také plochami bezbarvého, čirého skla. Tato částečná průhlednost kříže s tělem Ukřižovaného odkazuje na myšlenku, kterou teologové charakterizují jako cestu spásy „skrze kříž“. Průhledné části zavěšeného kříže dovolují optické prostoupení a výtvarnou i významovou „interakci“ siluety Ukřižovaného se svatodušním výjevem v pozadí.

Témata bočních oken v presbytáři vycházejí ze životních postojů a způsobů modlitby zakladatele dominikánského řádu – sv. Dominika. Nejde o doslovné nebo ilustrativní výjevy, které známe ze středověkých miniatur, ale o výtvarné zobecnění a metaforu.

Levé okno: Slétající anděl jako Boží odpoved' na Dominikovu snažnou modlitbu. Aktivní, dynamický princip a radost z Božího vyslyšení.
Střední okno: Skloněná postava ponořená do meditace – plamen Ducha stoupající zdola, z hloubky nitra. Pokora a vnitřní světlo.
Pravé okno: Sedící postava s otevřenou knihou – význam studia a rozjímání nad texty. Ztišení, soustředění a odvaha zamýšlet se nad nevyslovitelným.

Barevnost všech tří vitrají navazuje na okna v presbytáři a doplňuje je dalšimi odstíny. Barevné akcenty jsou propojeny mírným zlatožlutým tónováním a částmi tvořenými bezbarvým sklem, které dovoluje, aby do prostoru mohlo proudit přirozené denní světlo. Kompozice pravého okna počítá s tím, že dolní část okna je zastíněná. Tak jako u oken presbytáře umožňuje výtvarné řešení a použité materiály výtvarné působení vitrají i při pohledu na kostel zvenčí.

Dvě velké vitraje v lodi kostela jsou věnovány tématu zasvěcení kostela – Neposkvrněnému početí Panny Marie. Toto téma dlouho nepatřilo v dějinách výtvarného umění k běžně zobrazovaným scénám. Setkáváme se s ním častěji až od 15. století, často pod názvem Immaculata. Nejznámějšími příklady jsou malby El Grecovy, které se často svou kompozicí podobají scénám Nanebevzetí Panny Marie.

Vitraj v levém okně lodi kostela představuje vznášejíci se postavu mladé Panny Marie, jejíž tělo je zahaleno a několikrát obkrouženo bílou rouškou tajemství. Postavu Panny Marie proto můžeme spiše tušit, ne bezprostředně pozorovat. Atmosféra intimity, dynamického pohybu a zároveň hlubokého tajemství je smyslem i druhého okna v kostelní lodi. Pravé okno ukazuje dvě postavy nadzemských svědků, kteří zároveň mohou být „tazateli“, podobně jako každý z nás – diváků a návštěvníků kostela. U vitrají v lodi se uplatňují i modré odstíny, tradičně s Pannou Marií spojované symbolické barvy. Výtvarné návrhy přihlížely i k tomu, aby barevné ladění vitrají co nejméně ovlivňovalo zachované středověké fresky.

Vitraje oken na kruchtě mají téma Druhého příchodu Páně. U středověkých katedrál byly výjevy Posledního soudu často uplatňovány právě při výzdobě západního průčelí. Vitraje dodržují jednotu, výtvarnou a stylovou kompatibilitu s již realizovanými součástmi interiéru. Kompozice jsou vytvořeny v měřítku, které odpovídá ostatním oknům v kostele. Náměty jsou pojaty jako znakové, nikoliv jako ilustrativní. Vycházejí z Matoušových evangelních textů, Mt 25,31-46.

Levé okno, s vitrají realizovanou a na místo osazenou v dubnu 2018, je obrazem přicházející bouře, šroubovitě se vznášejícího sloupu tvořeného křídly: „Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním...“ Toto „tornádo“ má výraznou perspektivu od země vzhůru – je tedy dynamickou a dramatickou spojnicí nebe a země.

Pravé okno (viděno z prostoru lodi) pracuje s netypicky uplatněným motivem křiže a může naznačit i otevírání hrobů při Posledním soudu. Výtvarně jde povstávání, tryskání výtvarmých forem vzhůru a směřování linií k pomyslnému středu společné kompozice. V podobě zelených listů, které na několika místech vyrůstají ze dřeva kříže (lignum crucis) jsou vyjádřeny asociace na na kříž jako „strom života“ (lignum vitae), jak se s tímto myšlenkovým obrazem setkáváme ve středověkém umění. Celá kompozice připomene tvar písmena „V“ a jeho tradiční symbolický výklad – Victoria jako Kristovo konečné vítězství.

Obě vitraje oken na kruchtě tvoří kompoziční a myšlenkový celek, který je zřejmý i přes poměrně značnou vzdálenost oken od sebe. Obě vitraje spojuje i slavnostní, zlatavá barevnost s červenými akcenty.

Výběr skleněných materiálů opět počitá s efektem, který se uplatňuje u vitrají v presbytáři a v lodi kostela totiž s tavenými „mléčnými“ opaktními skly, která jsou výtvarmě aktivní i při pohledu z exteriéru (při osvětlení dopadajícím denním světlem). Pro okna na kruchtě, která jsou zároveň okny vstupního průčelí, je to zvlášť důležité. Počítá se s mírným umělým nasvícením, které zajistí optické působení vitrají při pohledu zvenčí i ve večerních hodinách.

Nejmladším dílem je Mariánská hvězda, rozměrově nejmenší, ale důležitá součást celku. Nad mariánskou kaplí vychází hvězda, jitřenka, symbol naděje, v historii oblíbený motiv Stella maris, Hvězda mořská.

Jako autor, který na vitrajích pro dominikánský kostel pracuje dvě desetiletí, jsem velice vděčný nejen za uměleckou příležitost. Podle mého přesvědčení jde i o mimořádný příklad otevřenosti pro současnou kulturu a současnou spiritualitu. Tento kostel se díky dominikánům stal výjimečným příkladem, který ukazuje, že o spojení „starého a nového“ se můžeme a máme snažit i dnes.

Karel Rechlík 2023

Rozhovor s magistrem Ondřejem Belšíkem, pracovníkem Odboru péče o památkový fond Národního památkového ústavu, ú. o. p v Olomouci

Pane magistře, o Vás je známo, že se vyznáte v historických krovech. Můžete nám něco říci o střeše kostela, který patří ke klášteru dominikánů? V čem je vlastně střecha na našem kostele tak zvláštní a pozoruhodná?

Pozoruhodností by v případě střechy kostela Neposkvrněného Početí Panny Marie bylo možné vyjmenovat více. Předně se jedná o střechu stanovou a těch se na našem území zachovalo poskrovnu, alespoň těch z větší části původních, gotických. Doslova se dají napočítat na prstech jedné ruky.

Za další pozoruhodnost této stanové střechy lze považovat skutečnost, že pochází zřejmě z doby výstavby kostela, nebo alespoň ze století, v němž byl kostel vystavěn, a že se dochovala po určitých opravách až do dneška, zatímco většina střech starších i mladších olomouckých staveb byla díky různým okolnostem zničena.

Jako pozoruhodnou lze rovněž označit skutečnost, která se na první pohled může jevit banální. Na tomto místě se totiž můžete setkat s volným podkrovím, tedy s pohledově přístupnou krovovou konstrukcí, a tedy – obrazně řečeno – s řemeslníky druhé poloviny 15. století. V současné době se bohužel ještě stále přistupuje ke krovům a podkrovím historických staveb jako k nevyužitým prostorům, které je „nutné“ adaptovat pro nejrůznější účely. Jednotlivé prvky krovů jsou pak zakrývány podhledy, vyřezávány či jinak znehodnocovány. Přitom z dlouhodobého hlediska se se tak ochuzujeme o jednu z nejautentičtějších částí památky, kde se prezentuje původní řemeslo. Na historických stavbách byla totiž většina ostatních pohledově přístupných stavebních konstrukcí v minulosti nejrůznějším způsobem upravována a pozměňována. Pokud se podíváte například na fasády kostela Neposkvrněného Početí Panny Marie, vidíte omítky z jejich poslední velké obnovy. Stávající okna také nemají příliš společného s gotickými výplněmi. A krytina střechy rovněž není původní. Když ale vstoupíte do podkroví kostela, ve kterém nebyl důvod k žádnému radikálnímu vylepšování jeho vzhledu, dozvíte se něco o starých řemeslnících, o tom, jaké nástroje používali, jak opracovávali dřevo, jakým způsobem sestavovali krov, jak si jednotlivé prvky označovali a také jak si jejich následovníci dokázali poradit při obtížích s opravami.

Někde jsem slyšel, že krov našeho kostela je nejstarším dochovaným krovem v Olomouci.

Patrně ano. Konstrukce krovu Neposkvrněného Početí Panny Marie měla to štěstí, že nepadla za oběť požárům, které postihly velkou část staveb v Olomouci. Krovy historických objektů na Olomoucku sice nebyly nijak soustavněji zkoumány, ale v nedávné době došlo v případě krovu vašeho kostela k jeho rámcovému dendrochronologickému datování. Zjistilo se, že dřevo na sestavení krovu nad trojlodím kostela bylo smýceno někdy po roce 1468 a dřevo použité k sestavení krovu nad kněžištěm bylo skáceno po roce 1491. Podrobnější průzkum by jistě přinesl přesnější informace a možná by se podařilo najít v krovu prvky, které by poskytly absolutní dataci, avšak i na základě těchto informací lze označit krov jako jeden z nejstarších nejen v samotné Olomouci, ale na celém Olomoucku.

Kolik takových střech bychom v naší vlasti ještě objevili?

Mluvíme-li o původních stanových střechách, pak mimo olomoucký kostel Neposkvrněného Početí Panny Marie mezi ně patří už jen střechy kostelů sv. Mikuláše v Lounech, Všech svatých v Litoměřicích, svatého Kříže v České Lípě a střecha litoměřického měšťanského domu zvaného „Pod Bání“ či „Kalich“. Ale minulosti jich bylo samozřejmě více. Jestliže si budete prohlížet starší veduty Olomouce, uvidíte další ze stanových střech například nad kostelem sv. Blažeje, který stál na dnešním Blažejském náměstí. Z dalších míst, jejichž veduty kdysi zdobily stanové střechy, je možné jmenovat Kutnou Horu, Chrudim, České Budějovice nebo Prahu, kde se třeba na Pražském hradě vyskytovalo na jedné stavbě dokonce pět stanových střech za sebou. Někteří ze stavebních historiků, zabývajících se historickými krovovými konstrukcemi, dokonce dávají vznik krovů stanových střech do přímé spojitosti s českým prostředím. Stanové střechy totiž, vyjma snad jediného případu, nejsou doloženy mimo naše území. První stavbou, kde se takovýto krov uplatnil, byl zřejmě kostel Panny Marie a sv. Karla Velikého na Novém Městě Pražském. V pozdějším období se stanové střechy staly atributem staveb některých stavitelů, například Benedikta Rieda. Poslední stanovené střechy pak vznikaly v 17. století. Kromě architektonické funkce měly tyto konstrukce oproti standardním dobovým hambalkovým krovům své přednosti statické a konstrukční. K sestavení vyžadovaly menší spotřebu extrémně dlouhého dřeva pro krokve, také plocha namáhaná větrem se u takovýchto střech zmenšila a díky redukovanému objemu střechy se snížilo i zatížení vlastní stavby vahou krovu

Dá se tedy říci zjednodušeně, že na rozdíl od dnešní krajiny, kterou zdobí barokní cibulky kostelů, krajinu gotickou zase dotvářely stany podobné této střeše?

Doslovně se to tak nedá říci. Stanových střech bylo určitě více a vzhledem k tomu, že města byla v minulosti obklopena volnou krajinou, byl pohled na takovéto vysoké stavby jistě impozantní. I dnes, když se podíváme na stanovou střechu kostela Neposkvrněného Početí Panny Marie, máme dojem výjimečné stavby. A to přitom vidíme pouze část původní podoby zastřešení kostela. K výšce dnešní střechy je třeba připočíst ještě několik metrů výšky osmibokého sanktusníku a jeho jehlancové stříšky. Bohužel v současnosti je pohled na tuto stavbu narušený, ať už díky pozdějšímu snížení střechy kostela o sanktusník, nebo kvůli převýšené zástavbě v blízkém i vzdálenějším okolí. Přesto můžeme být vděčni, že se nám v Olomouci zachoval kus pozoruhodných stavebních dějin českých zemí.

Pane magistře, děkuji Vám za rozhovor.