Odpustky za zemřelé (listopad)

Co jsou to odpustky

Církev si vždy velmi vážila mučednictví jako hrdinství ve věrnosti ve víře, a to krvavého i nekrvavého. Ne všichni křesťané však v době pronásledování (především kolem r. 250) prokázali pevnost a stálost své víry, někteří podlehli nátlaku a zapřeli (ať už opravdu či ze strachu jen naoko). Byli pak nazýváni padlí křesťané. Před odpuštěním této viny museli padlí křesťané konat dlouhé veřejné pokání, teprve po jeho vykonání jim biskup dal rozhřešení (odpuštění vin). To bylo pro některé velmi obtížné, a proto jim bylo – na přímluvu nekrvavých mučedníků – pokání zkráceno pro zásluhy svědectví věrnosti víře nekrvavých mučedníků částečně odpuštěno pokání – odtud slovo odpustek. Hovoří se přitom, že se tu rozděluje z pokladu církve, který vytvořili svědci víry.

A tento přístup je základem praxe odpustků dodnes: církev – na základě moci klíčů (srov. Mt 16, 18-19) – rozdává z „pokladu zásluh" Krista i svatých. Odpustky jsou přitom přesně řečeno odpuštění trestů za hříchy, které již byly odpuštěny ve svátosti smíření, a to buď všech trestů (plnomocné odpustky), nebo části trestů (částečné odpustky).

Pro jednotlivé příležitosti stanoví církev další podmínky.

Konkrétně pro listopadové období:

1. listopadu odpoledne a 2. listopadu po celý den je možno získat plnomocné odpustky pro duše v očistci při návštěvě kostela, kde se pomodlíme modlitbu Páně (Otče náš) a vyznání víry;

od 1. do 8. listopadu je možné získat plnomocné odpustky pro duše v očistci při návštěvě hřbitova, kde se – třeba jen v duchu – pomodlíme za zemřelé.

Základem pro praxi odpustků je skutečnost nadpřirozeného spojení mezi lidmi: hřích jednoho škodí ostatním, svatost jednoho jim přináší dobrodiní – tak si křesťané vzájemně poskytují pomoc při dosahování nadpřirozeného cíle. Tato pomoc se velmi výrazně realizuje ve společenství církve a prostřednictvím církve.

Základní podmínky jsou:

vnitřní:

1) mít úmysl odpustky získat, a to buď pro sebe, nebo pro některého zemřelého člověka (živý člověk může získat odpustky sám);

2) v případě plnomocných odpustků je také podmínkou, aby daný člověk neměl dobrovolné zalíbení v žádném,ani lehkém hříchu;

– vnější, tzn. připravenost pro duchovní obdarování a snaha přispět do „pokladu církve", konkrétně:

1) zpověď (v okruhu asi 20 dní před či po),

2) svaté přijímání (pokud možno téhož dne, kdy chceme získat odpustky)

3) modlitba na úmysl Svatého Otce (také pokud možno téhož dne, kdy chceme získat odpustky).

Částečné odpustky

Obecně vzato je v praxi odpustků kladen větší důraz na ty modlitby a úkony, které se jeví vhodné k probuzení a živení lásky k Bohu a bližním, menší důraz na úkony zaměřené na zahlazení trestů za hříchy. Tomu odpovídají čtyři základní obecná ustanovení:

1. Uděluje se částečný odpustek věřícímu, který při naplňování svých povinností a při snášení těžkostí života pozvedá s pokornou důvěrou mysl k Bohu a připojuje k tomu, byť jen ve svém nitru, nějakou zbožnou invokaci.

2. Uděluje se částečný odpustek věřícímu, který v duchu víry a s milosrdným srdcem dává sebe samého i svůj majetek k dispozici bratřím a sestrám, kteří se nacházejí v nouzi.

3. Částečný odpustek se uděluje věřícímu, který se v duchu kajícnosti dobrovolně zříká něčeho, co je dovolené a co je mu drahé.

4. Uděluje se částečný odpustek věřícímu, který ve specifických podmínkách každodenního života dobrovolně vydává před druhými svědectví víry.

 

 

Podrobnější informace včetně seznamu jednotlivých úkonů obdařených odpustky lze najít v knize Enchiridion odpustků, Matice cyrilometodějská, Olomouc, 2000, 95 s, ISBN 80-7266-052-7.

©2010 Klášter Dominikánů Olomouc
Vytvořil Slam.CZ